INTAKT RECORDS – CD-REVIEWS

Elliott Sharp
with Marc Ribot and Mary Halvorson
Err Guitar
Intakt CD 281 / 2017

 


 

 

Unverwechselbare Gitarrenstimmen, das ist der Grundgedanke bei Err Guitar (Intakt CD 281). ELLIOTT SHARP, der über so eine markante Stimme verfügt, lud dafür MARC RIBOT und MARY HALVORSON zu sich ins zOaR Studio, der eine mit Jahrgang 1954 quasi sein Altersgenosse (Jahrgang 1951), die andere mit Jahrgang 1980 als Stimme der next Generation. Neben kurzen Solos entstanden je drei Zwiesprachen mit den beiden (die sich leider aus terminlichen Gründen nicht begegneten). Damit auch am sechshändigen Miteinander gehindert, wurde es virtuell bewerkstelligt, improvisierend bei 'Blindspot', nach einer graphischen Partitur von Sharp bei 'Kernel Panic'. Sharp hat mit Halvorson schon mal bei Christian Marclays "Graffiti Composition" (2006) etwas halbwegs Ähnliches realisiert. Sein 'Nektone' ist ein metagitarristisches Monster aus gebogenen, geflirrten, geklopften und auch Slide-Sounds mit Bluegrassausgang, Ribot krakelt ein Drudenfüße und findet doch zu weißer Magie, Halvorson zieht silbrige Arpeggiokreise mit Delay, Slide und Reverb. Zusammen stellen sie unglaubliche Sachen auf der Akustischen an, prickelnd über das ganze Spektrum von himmlischer Konsonanz bis diabolischer Kakophonie. Mit ihrer E-Gitarren-Handschrift vertrauter als so, gestehe ich, dass mir nach nur wenigen rasanten Bock- und Rösselsprüngen über die Saiten schon so die Ohren klingeln, dass ich dastehe wie ein Trottel vorm Hütchenspiel. Wer da nun rupft wie zupft, rasselt und harft, quietscht oder plonkt, piekst oder flickert, klimpert, schrubbt oder schillert, da kann ich nur drei ??? setzen. Dennoch ist das ein Fressen für Gitarrenfreaks, die hier mit absurder Könnerschaft beglückt werden, gerade auch was die verspielte Lust am nahezu Unmöglichen angeht. Allemal Friday Night in Manhattan, auch wenn's Montag und Dienstag war und richtig wild zuging. Bei 'Oronym' stoßen dann doch Sharps Akustische und Ribots E- aufeinander, auch 'Kernel Panic' steht unter Strom und dazwischen brilliert Halvorson bei 'Sea Buzz' nochmal als Mary Von Rathen aka L'Enfant Penchée.

Rigobert Dittmann, Bad Alchemy 94, Deutschland, 2017

 

 

Ulrich Steinmetzger, Leipziger Volkszeitung, 12.5.2017

 

David Cristol, Jazzmagzine, Paris, Mai 2017

 

 

 

Alexander Schmitt, Jazzpodium, Deutschland, Juni 2017

 

Wolf Kampmann, Jazzthing, Juni-August 2017, Deutschland

 

 

 

Philip Clark, Jazzwise, London, July 2017

 

 

Steff Rohrbach, Jazznmore, Juli 2017

 

 

 

Stuart Broomer, New York City Jazz Record, July 2017

 

 

 

Bill Meyer, Downbeat, Chicago, August 2017

 

 

 

 

 

 

Wolf Kampman, Jazzthetik, July-Aug 2017

 

 

 

Aldo Del Noce, Jazz Convention, 11 Luglio 2017

 

 

 

Tor Hammero, Tor de Jazz, Norway, 23.7. 2017

 

 

 

Franpi Bariaux, Citizenjazz, France, 9. Juillet 2017

 

 

Ulrich Kriest, Konkret, Deutschland, August 2017

 

 

 

Georges Tonla Briquet, Jazzenzo -Jazzmagazine, Netherlands, 28 Juli 2017

 

Co se přihodí, když na dvě nahrávací data v červenci 2016 zaskočí do manhattanského studia zOaR trojice tak různorodých kytaristů, jako jsou Elliott Sharp, Mary Halvorson a Marc Ribot? Album Err Guitar. Sám Sharp v doprovodném textu označuje kytaru jako nástroj chameleonský, skýtající jak šanci objevovat budoucí neznámé prostory, tak využívat hluboce zakořeněné odezvy minulostí. Výsledkem této kontradikce je mu improvizace tady a teď. Nepředstavujme si obvyklé nahrávání, většina z tuctu setkání probíhá v duetech nablízku i vzdálenostněji, to znamená konverzačně; tria jsou pak do značné míry virtuální, kdy třebas v Kernel Panic Sharpova grafická partitura určuje zvuk, rytmus a celkový proces souhry. Jak tomu v obdobných případech bývá, vstupní Blindspot (před)určuje celkové ladění alba. Kytaristi se tu od samého počátku roztónovávají do skluzně závitných, rozkolísaně vrhcábových, rozparcelovaně zašarapacených, skočných i dumavých souhránek, poskupovaných do vzdouvavého vlnobití, rozstřikovaně vyrojivých, roztěkaně harampádivých a rozevlátě bloumavých, ale pozor: je to sice výbojně shánčlivé a vzpurně rozporné ligotání, avšak nesoubojové, nesoupeřivé a – řekl bych – dokonce pozobjímané. Je to Mary Halvorson, která se probírá "na palubě" The Ship I Am On od nabíhavého brizzardování po duplicitňované smýčení včetně balamutivého dohoukávání. Zato ve Wobbly Sharp s Ribotem odtajňují rozněžněné odhalování, tutlané do zádušnění, nicméně přes fukéřované šprajcování se troufalostně roznivočí, prohřímávavě prekéřují a po zadřenostním sráznění  vyjukují ve třtinovém tření, předhánějí se, prohánějí, výtržnostní, jsou bohorovní i napřeskáčkoví. Avšak s Halvorson Sharp Shredding Light hned zadrmolovaně rozvalchuje a obrtlíkově rozklinká, oba jsou proberní, ponoukávaví, náběžně prorývaví, žďuchancově překotní. Nedělá jim nejmenší problém námět pokoutně rozcapit, rozmašírovat a rozždibcovat.  Sinistre Sharp s Ribotem rozhučí do seskrumážněné vrčivosti, rozpoutávané v poryvech i přitakáních, jsou ležérně brnkaví i lehárově protáhlovaní, ale také napadavě zadrncávaví. Ribotův atak pokračuje v I´m Gonna Party Like It´s 1988 s vágně dotvrzovaným rozuzlováváním, udeřivě umanutým i výřečně zaběhávavým. Dvě části s názvem Sequola (obě s Halvorson) jsou vyvěrávavě výluzné, rozhořeně rozhovořované a povzdyšně doutnavé, ale pak i trdlovaně vycinkávavé a rozšátraně rozhybněné. Jenomže těch proměn od rozbrušovaného rozbourávání po vzlyknou nakročivost je tu víc; uvádím pouze ty základní. S licoměrnou nárazníkovostí se pak rozprostře Oronym (s Ribotem), bezohledně zavirovávaný, trucovitě políčkovaný, projuchávaný a prokotlávaný, okolkuje od  rozdmýchávané rozdumanosti, splašně odhazované a rozcumlávané, po prokroucenou vzpřičovanost. Nářek a šprým v jednom tyglíku. S Halvorson se potom rozhmožděně proválcovávají s filištínskou vrtošivostí a (roz)vratnou zákrutností. Pádně rozpadné a útržkovitě nakrucované je Sharpovo Nektone, rozhybňovaně zcizované do chaotizující rozvracenosti a trumfující v útěkovém trdlování. Závarečné trio Kernel Panic je opět rozkolísaně vehementní, rozverně vrzukavé a rozdýmávané do opulentní hřímavosti. Je prosupěné i harašivé s odpočivným mátořením, záludně zareptané, žvatlavé i zapříčené, průvlačně rozbalancovávané do utrhačnostního povlávání. Ale je v něm i náruživá nepřístojnost a sebeovládavé panikaření, zvířené až do vřavnostního reje. Ty tři různorodé kytary nám mohou připadat chvílemi jako celý prokymácený orchestr, jak jejich svírání a zaviřování se dobývá do neuchopitelných zvratů. Což se děje až do závěrečné tečky.
Zdeněk Slabý, His Voice, 6. 7. 2017

 

 

 

Raul da Gama, Jazz da Gama, 8. August, 2017

 

 

Guido Festinese, Il Manifesto, August 6, 2017

 

 

 

Achim Doppler, Concerto, Aug-Sept 2017

 

 

 

Im Sommer 2016 lud Virtuoso Elliott Sharp die beiden Gitarristinnen Mary Halvorson und Marc Ribot in sein Manhattaner Studio ein, um ein Album aufzunehmen, das einerseits dem Instrument an sich gewidmet sein sollte, andererseits dem jeweils einzigartigen Sound der beiden Musikerinnen. Sharps Wahl fiel auf Halvorson und Ribot, weil – so schreibt er im Begleittext zum Album – beide ihren eigenen und unverwechselbaren Ton auf ihrem Instrument zu erzeugen in der Lage sind und ihr Spiel darüberhinaus einerseits um Traditionen Bescheid weiß, dabei aber schon am Weg in die Zukunft sei. Perfekt, um sich mit den beiden zu treffen, um im Hier & Jetzt zu improvisieren. Dem Ergebnis muss man Zeit geben, um seine Wirkung zu entfalten. Es geht um Sounds, das Ausloten von Möglichkeiten und um das Sich-treiben-Lassen. Und die drei driften gekonnt durch periphere Klanglandschaften von abseitiger Ästhetik, ohne Angst vor exzentrischen Oberflächen zu haben, deren Kern, die meisterhafte Kommunikation der Musikerinnen, eine subtil-bizzare Schönheit zutage fördert. Material, das in vielen Produktionen in Gefahr laufen würde, ausgemistet zu werden, türmt sich hier zu einem erdabgewandten Ausblick in eine Zukunft des Gitarrenspiels.
gioco, Freistil 74, 2017

 

 

CJ, Jazzmozaiek, Belgium, Oktober 2017

 

 

 

Ken Waxman, The Whole Note, October 2017

 

 

Rui Eduardo Paes, Jazz Portugal, 25.1.2018

 

Jean Buzelin, CultureJazz.fr, Aug 2018


 

 

 

to Intakt home