INTAKT RECORDS – CD-REVIEWS


JÜRG WICKIHADLER EUROPEAN QUARTET
FEAT. IRENE SCHWEIZER

Jürg Wickihalder: Saxophone
Irène Schweizer: Piano
Fabian Gisler: Bass
Michael Griener: Drums

Intakt CD 194

 

 

Manfred Papst, NZZ am Sonntag, Zürich, 23. Oktober 2011

 

Kazue Yokoi, www.jazztokyo.com, Autumn 2011, Japan

 

Dass in JÜRG WICKIHALDER EUROPEAN QUARTET das 'European' eine transatlantische Distanz betonen soll, halte ich nach 'Triple Rittberger Exercise' für gänzlich ausgeschlossen. Der Züricher, aber in Boston geschulte Saxophonist führt bei Jump! (Intakt CD 194) seine mit Irene Schweizer am Piano, Fabian Gisler am Bass und dem Nürnberger Alleskönner Michael Griener an den Drums hochkarätig besetzte Truppe mit der fröhlichsten Selbstverständlichkeit in einem Schaulaufen an, das Monkische Sprünge und Figuren ganz ohne Jurorenzwang aufs Eis fegt. Springen und Tanzen sind das durchgängige Leitmotiv des temporeichen und sportlichen Programms, bei dem Wickihalder auch mal zwei Saxophone gleichzeitig 'kirkt'. Schweizer setzt die quirligen Highlights bei 'Red Light Jumping Friends', das erst nach 10 Minuten sich die Atempause gönnt für ein Pizzikatoständchen an die Spielteufelin, die das European Quartet anzuspornen scheint. 'Last Jump' springt zum besinnlichen Gegenpol mit einem Saxophonsolo der sehnsuchtsvollen Sorte, um das Griener und vor allem Schweizer Steinchen in die Tränenpfütze spritzen, dass es nur so in den Dancing-in-the-rain-Schuhen kribbelt. Bis der Bass zurück lenkt auf den Sehnsuchtston. Wer nur rumhopst, hopst noch seinem eigenen Glück davon. Das schnelle und helle '6243D' kitzelt dann wieder die Sprunggelenke mit hohen und höchsten Sopranokapriolen und Pianotrillern. Griener spannt schließlich den Draht für 'High Wire Dancer' und heimst auch gleich mit seinen Trippelschritten den ersten Beifall ein. Über fast 18 Min. entspinnt sich ein Drahtseilakt mit virtuosen Arabesken von Wickihalder, als ob er dem 'Arabischen Frühling' Beine machen wollte. Gisler knüpft einen Fliegenden Teppich aus 1001 losen Fäden. Sax und Piano benutzen ihn aber als Lacyeskes Trampolin, zuletzt synchron eingehakt und mit dem launigen Versuch, die Pünktchen auf die Nasen zu setzen, die man dem Geist der Schwere dreht.
Ribobert Dittmann, Bad Alchemy, ba 71, 2011

 

 

(4 stars)

Zurich saxophonist Jürg Wickihalder has collaborated with Swiss improv piano legend Irène Schweizer for a decade – 2009's Furioso was a memorably unruly encounter between them – and this quartet set of live and studio takes develops their exhilaratingly squally take on a mix of free-jazz, postbop and crunchingly Thelonious Monkish compositions. The pianist's riffing chords set up Wickihalder's soprano-sax blend of lean lines, buzzing, sneezes and snorts on the opening Triple Rittberger Exercise, before the piece becomes a more rhapsodic exercise, and eventually a flying swinger. The pianist's collision of improv with an almost Gershwinesque impressionism precedes Kurt Weillian marches and traffic-jam hootings on Red Light Jumping Friends, but the set can be reflective, too, with the saxophonist's quavery tone and wide range opening Last Jump. The live, 17-minute Highwire Dancer is a percussion exploration that gets funky, north African and squabblingly free-blowing at the close over drummer Michael Griener's metallic batterings. It's very sparky and uninhibited contemporary jazz.
John Fordham, The guardian, GB, Thursday, November 10, 2011

 

Interview mit Jürg Wickihalder, von Christian Rentsch, Jazz n' More, Schweiz, November/Dezember 2011

 

Pascal Rozat, Jazzmagazine, Decembre 2011, France

 

Martin Schuster, Concerto, Dezember/Januar 2011, Österreich

 

Frank von Niederhäusern, kulturtipp, 3.-16. Dezember 2011, Schweiz

 


Ueli Bernays, Neue Zürcher Zeitung, 7. Dezember 2011

 

Gut, dass es sie gibt, die schönen Dinge des Lebens. Dem Saxofonisten Jürg Wickihalder ist mit der CD ‚Jump!' eine elegante und, wie gesagt, sehr schöne Einspielung gelungen. Da gehen Spielfreude, Humor, listiges Understatement und jede Portion kühnen Improvisationsmutes eine selbstverständliche und gelungene Einheit ein. Irène Schweizer - ja, die große Pianistin adelt diesen Tonträger mit fulminantem Spiel - ist da genauso Teil des Ensembles wie der aufmerksame Rhythmiker Fabian Gisler am Bass und der reaktionsschnelle, stets die Übersicht behaltende, Schlagzeuger Michael Griener. Besonders hervorheben kann man da natürlich die ihr gewidmete Komposition ‚Red Light Jumping Friends'; wohl ein Höhepunkt dieses feinen Albums. Nicht zu unterschätzen für den Gebrauch der Wiederholungstaste ist auch die wunderbare Ballade ‚Last Jump'. Das macht Spaß, ist gut gespielt und vermittelt eine Leichtigkeit des Seins, die bei vielen anderen Einspielungen oft fehlt.
Ernst Mitter, Freistil Nr. 41, Österreich, Februar/März 2012

 

Best of 2011 List (Il 2011 in rassegna), italia.allaboutjazz.com, January 16, 2012

 

 

We’re in an age where there is arguably too much scholarship and too little connoisseurship in jazz, where the emphasis on nailing down the tick-tock of a venerated artist’s history and learning his or her literature by rote can slow a young artist’s ability to savor a history-making oeuvre, to freely associate its particulars within a wider context, and to extrapolate it to new ends. The music of Steve Lacy is an imposingly enormous labyrinth in this regard, one in which a young artist can wander for decades before coming out the other end as a fully realized artist informed by Lacy’s work. Swiss soprano saxophonist Jürg Wickihalder has done exactly that, spending the proverbial 10,000 hours learning first from recordings and later first-hand from Lacy himself. At some point, an aesthetic switch was thrown, and Wickihalder ceased being a student of Lacy and became a connoisseur.

To be a connoisseur of Lacy’s music, one must also be a connoisseur of Monk, Mal Waldron and many other artists, including poets and painters. Conveying that connoisseurship in original music is a risky proposition, as it is really easy to come off as too clever by half. Wickihalder has deftly sidestepped such snares on his previous recordings and does so again with Jump!, the first CD with his European Quartet featuring pianist Irène Schweizer. In the first moments of the album’s opener, “Triple Rittberger Exercise,” Wickihalder evokes Lacy’s work with Waldron with a spiraling soprano line that is punctuated by a thumping left hand in the piano; the piece also features a slight alteration of “Criss-Cross” and a meaty quote from “I Mean You.” Were it not for Wickihalder’s natural swing, Schweizer’s ability to provide both gravitas and rollicking energy, and the sure-footed pace established by bassist Fabian Gisler and drummer Michael Griener, this piece would be merely precocious; instead, it is exhilarating.

Something of the same can be said of the album’s next to last piece “6243D (armstand double back somersault 1.5 twists free position),” which contains savory references to “Skippy,” “Thelonious” and “Jackie-ing.” However, there are sustained bursts of intensity on this piece that far exceeds Monk’s, one comparable to blazing European free jazz of the mid to late ‘60s – Schweizer simply kicks ass and takes names. It’s important that this edge – undoubtedly inspired in part by Schweizer and her contemporaries – is a major component of what “European” signifies through this quartet’s music. Too often, “European” means jazz that is introspective, ambivalent and archly Romantic. None of that here; to the contrary, American antecedents occasionally seep into the music: Schweizer evokes the Ellington-Monk-Ibrahim trajectory in her lengthy unaccompanied introduction to “Red Light Jumping Friends;” there’s a tinge of latter-day Shorter in the contours of the balladic “Last Jump;” and Griener has a Max Roach formality in the solo that launches “High Wire Dancer,” the simmering closer.

Although it is heavily studded with references that the connoisseur will savor, you don’t need 10,000 hours of listening under your belt to dig Jump!
–Bill Shoemaker, Point of departure, USA, Issue 37 - December 2011

 

Hans-Jürgen von Osterhausen, Jazzpodium, März 2012, Deutschland

 

Nach dem Übersee-Quartett nun erstmal das europäische: mit Fabian Gisler am Bass, Michael Griener an den Drums und der unvergleichlichen Iréne Schweizer an den Tasten arbeitet sich der risikofreudige und stetig weiterkommende Saxofonist hier sehr verspielt an der Gleichzeitigkeit von Tradition und Impuls-Moment ab. Natürlich sind gebrochene Linien, konzentrische Zirkelbewegungen und dialektische Verdichtungen von Eigengewonnenem zu Monk, Coltrane oder Lacy hör- und spürbar, aber das macht gar nicht mal den spezifischen Reiz dieser Musik aus. Wickihalder hat einen eigenen erkennbaren Ton gefunden, der bei aller nassforschen Fröhlichkeit auch oft einen wunderbar einfühlsamen lyrischen Gestus hat. So entsteht etwas, das im kontemporären jungen europäischen Jazz derzeit recht selten ist: unbekümmerter Wagemut bei gleichzeitiger reflektorischer Poesie. Diese fünf Stücke legen Zeugnis davon ab.
Honker, Made my Day, www.terz.org, März 2012

 

Gonçalo Falcão, jazz.pt #41, março / abril 2012, Portugal (PDF-File with 2 Pages)

 

 

De reden waarom deze beide cd's worden gekoppeld stelt zich op als een mooie gelegenheid om de polyvalentie te illustreren van deze grote dame van het klavier, wiens decennialange reputatie was gebaseerd op eigen werk en vrije improvisatie. De eerste grote freejazzpianiste in Europa, zo staat ze geboekt, maar zowel in haar solo-concert op cd 1 als in haar rol als gaste bij een groep jongere leeuwen van de huidige generatie stapt ze met een Koninklijke knowhow in de figuratieve taal van nu (voor haar een revival, zou je kunnen stellen). Voor sommigen onder haar fans kan dit een verrassend pleidooi zijn voor de geschreven en groovende thematiek. Wellicht is Schweizer op een punt in haar leven gekomen, waarbij ze zich van dualiteit niets meer aantrekt en met plezier hommages brengt aan Thelonious Monk, Abdullah Ibrahim, Jimmy Giuffre en Carla Bley. Bovendien staat ze in cd 2 totaal in dienst van Wickihalders composities, die overigens lekker van de draaitafel spatten en er nogal wat citaten aan Monk inzitten, hopelijk met opzet, dan kan dit euvel als leuk detail bestempeld worden. Wickihalder verdedigt zich mooi tegenover de grote persoonlijkheid van Schweizer en ontstaat er nauw contact, in zijn idioom weliswaar. Het is eerder Dame Irène, die zich meesterlijk aanpast en toch kans ziet haar sterke stempel te zetten. De 2de cd is heel boeiend, maar draagt toch twee zwakke momenten in track 3 en 5, waar men Schweizer haast verplicht in een Keith Jarrett- obstinaat te stappen. De overige tracks getuigen echter van een intelligente, frisse en vrije aanpak.
Maar de top-cd is het solo-recital van Schweizer, waar de puurheid van haar eigen werk, zo rijk aan klankkleuren en architectuur, als een rots staat tegenover de uitvoeringen van bovengenoemde componisten, en omgekeerd evenredig. Deze albums zijn dus prachtige bewijsstukken voor sceptici, die beweren dat de Cecil Taylors van deze wereld geen geijkte jazz kunnen spelen, al is dat geenszins de bedoeling van Schweizer. Kijk maar naar haar jongere alter-ego Aki Takase, die de Europese impro-muziek mee de ultieme hoogte in helpt. Ja, Europa heeft meester(s)(essen) in haar gelid.
Chris Joris, Jazzmozaïek, Nr. 1/2012, Belgium

 

Born in 1941, Swiss pianist Irène Schweizer - part of the generation of Europeans who first mastered modern jazz - was imbued with African music played by expatriates such as Dollar Brand (Abdullah Ibrahim) and quickly plunged into energy music alongside pioneers like German saxophonist Peter Brötzmann and countryman drummer Pierre Favre. Since then her playing partners have ranged from drummer Hamid Drake and bassist Joëlle Léandre to up-and-coming Swiss improvisers including saxist Jürg Wickihalder.
One of those rare celebratory concerts that lives up to expectations, To Whom It May Concern, Schweizer's solo recital celebrating her 70th birthday, convincingly exposes every facet of her talents. The 10 tunes recorded in Zurich's Tonehalle demonstrate the iconoclastic pianist's command of her chosen idiom.
"Jungle Beat III/The Train and the River" is a new version of her vibrating composition matched with Jimmy Giuffre's folksy classic, with its theme slowed down to emphasize drama. Her strong left-hand accents on "Homage to Don Cherry" owe as much to such honky-tonk specialists as Meade Lux Lewis as the late trumpeter's World music. Note the key pressure she brings to Monk's "Four In One", pinpointing the composer's child-like innocence that translates into sardonic jocularity. Schweizer's own compositions, often played staccato, tremolo and with contrasting dynamics, logically mate techniques, tradition and transcendence.
Bonding over a mutual appreciation for the music of Monk and Steve Lacy, Schweizer and Wickihalder have played together regularly over the past decade. The fine quartet session JUMP! is the result of their mutual respect and accommodation. Seconded by steadfast Swiss bassist Fabian Gisler and subtle and inventive German drummer Michael Griener, the group cycles though originals by the saxophonist. The frontline players' musical rapport conclusively dissolves their approximately 40-year age difference. Schweizer's experience means she knew Lacy as a peer while Wickihalder studied with him. That familiarity on Wickihalder's part may be the disc's shortcoming however. There are points at which the sound of his soprano is not individual enough. Griener's cymbal slaps, triangle pings and rim shots lighten those junctures when Schweizer's tremolo keyboard command threatens to overpower the others while his clinks, rolls and ruffs provide a steady foundation over which Wickihalder's vibrated whistles and multiphonics can soar without profoundly altering the themes isolated in the pianist's intricate licks.
Key tracks are the brief "6243D (armstand back double somersault 1,5 twists free position)" and the extended and appropriately titled "High Wire Dancer". As properly timed as a gymnast's routine, the former gives Schweizer space to interpolate a couple of Monk quotes alongside her pounding and key clipping while Wickihalder finally transcends Lacy's influence. Symbolically describing an improviser's skill, "High Wire Dancer" has a safety net in the pianist's continuous, percussive cascades. Meanwhile the reedist melds double tonguing and reed bites into a horn-shaking, almost-Oriental-sounding ending with a series of discursive squeals and quacks.
Ken Waxman, THE NEW YORK CITY JAZZ RECORD, March 2012, USA

 

 

Steve Lacy was and remains one of the most unique and influential musicians America has produced. Not to imply that Swiss saxophonist is a Lacy "clone," but along with American sax stalwart Phillip Johnston, Jürg Wickihalder is keeping the fires of Lacy burn- ing oh-so-bright. The music of Lacy, strongly influenced by the of Thelonious Monk, is marked by quirkiness (but never for its own sake), wit, a sometimes loopy joie de vive, and frequent references to pre-bebop styles, and those aspects are strongly reflected in Wicki- halder's playing and compositions. His Euro- pean Quartet features that grand dame of European avant-garde key-crackers and fellow Swiss Irène Schweizer.
The opener "Triple Ritterberger Exer- cise" opens with a quasi-dramatic theme that quickly morphs into a chipper, chirpy, almost hurry, hurry-step-right-up carnival-esque mel- ody before transitioning into a slightly melancholy, ruminative theme wherein pianist Irène Schweizer mixes blues, boogie, and bop like it's the most likely thing in the world. "Triple..." capriciously intertwines these moods and styles in an exhilarating rather than jarring fashion, keeping you delightfully off- balance (the way Monk or Alfred Hitchcock could and would). "Red Light Jumping Friends" too frolics to and fro between moods and modes, from Schweizer's Monk-inflected stride passages and a bit of a fractured waltz, to Wickihalder's bittersweet playing with the theme before evolving into some snazzy cool bebop, like Lacy playing with Gerry Mulli- gan's piano-less quartet. Then we get the thorny "out" playing but the band never loses the forward rhythmic impetus. Simply put, it swings, smashes, and puts itself together again, and Wickihalder's intentionally (?) hoarse playing seems to be a tip of the hat to Rahsaan Roland Kirk. Bassist Fabian Gisler does a throbbing, rippling solo, evoking the masters Roy Drummond, Charlie Haden, and Buster Williams, before the dénouement, which alternates a friendly march with the knotty angular ensemble playing. Drummer Michael Grenier has got the beat, with the precision, appropriate subtlety and shimmer. While Schweizer has the rep of being one of the Continent's finest Cecil Taylor-inspired pianists—she's played with such noted noise- mongers as Han Bennink (bless his heart), Andrew Cyrille, Evan Parker, and Joe McPhee—she's also loaded with the captivating, grab-you-right-now lyricism of George Gershwin and Dollar Brand/Abdullah Ibra- him. This set closes with the recorded live, rousing "High Wire Dancer," its insistent melodic line and commanding rhythm evoking McCoy Tyner circa Enlightenment. Fear not, free-fans—the foursome fear- lessly kicks out the "out" sounds on "6243D," after a playfully agitated Carla Bley-like theme introduction. Wickihalder shines in some pointedly piquant playing and make with joyous squeals. This is one of those rare discs that, in this writer's humble opinion, has everything a jazz platter ought to have—immediacy, attention paid to dynamics, swing, melodiousness, and creativity that demands attention yet isn't a chore to appreciate. Jump! was/is one of the best jazz discs of 2011.
Mark Keresman, Jazz Inside Magazine, April 2012, USA

 

 

Wickihalden è un ottimo sassofonista della scena free svizzera, già validissimo collaboratore di Irene Schweizer, Pierre Favre e l'Omri Ziegele Billiger Bauer. Ma sul suo più recente disco pesano due influenze che alla fine lo rendono per lo più derivativo. Sia pur con liberi innesti di free-form di maniera, le cinque tracce guardano a Monk e Lacy lasciandosene purtroppo irretire.
Un risultato inferiore alle attese se si considera la formidabile formazione allestita, che vede impegnata al pianoforte Irene Schweizer. La presenza di quest'ultima serve a risollevare un po' l'esercizio stilistico del leader, che pare incapace di dare un'impronta forte e personale alla musica che si sente in questo disco.
Ma, nell'insieme, l'articolazione melodica, dinamica e timbrica di brani non si eleva al di sopra di una prudente circospetta navigazione lungo il free storico. È la testimonianza di come questa corrente possa diventare estetizzante al pari del mainstream, se non sostenuto da idee forti e visionarie.
Valutazione: 2.5 stelle
Maurizio Zerbo, italia.allaboutjazz.com, 18-05-2012, Italy

 

 

Soms doet het leeftijdsverschil tussen muzikanten er niet toe. Neem nu het Zwitserse tweetal Irène Schweizer en Jürg Wickihalder: de pianiste en de saxofonist hadden met een leeftijdsverschil van 32 jaar moeiteloos een moeder-zoonrelatie kunnen hebben, maar van een generatiekloof hebben de twee geen last. Ze spelen al enige tijd samen in duo en nu maakt Schweizer ook deel uit van Wickihalders European Quartet dat op 'Jump!' een stuk avontuurlijker klinkt dan zijn Overseas Quartet.

De aanwezigheid van de stammoeder der Europese improvisatoren is daar zeker niet vreemd aan. De manier waarop Schweizer flirt met blues en de klassieke pianotraditie om even later weer te kiezen voor dissonante akkoorden en onverwachte uithalen, maakt de muziek niet alleen verrassend, maar tevens heel compleet. Bovendien houdt ze als begeleidster haar oren goed open en kan ze snel detecteren waar haar collega's naar toe willen.

Diegene die daar het meest van kan profiteren is bandleider Wickihalder die hier meestal op sopraansax te horen is. Met zijn beweeglijke, vaak grillige melodielijnen wordt snel duidelijk dat hij een muzikant in de elegante, maar evengoed tegendraadse traditie van Steve Lacy is. Net als de Amerikaan (en Schweizer) plooit Wickihalder zonder moeite van abstractie naar huppelende lijntjes die klinken alsof hij in korte broek staat te spelen.

De communicatie tussen Schweizer en Wickihalder is bij momenten haast telepathisch. De manier waarop ze in 'Red Light Jumping Friends' motieven uitwisselen of de soepelheid waarmee de pianiste de saxofonist op de voet volgt tot ze zelfs exact samen gaan spelen, is verbluffend om horen.

Bassist Fabian Gisler, landgenoot van Schweizer en Wickihalder, en de Duitse drummer Michael Griener spelen zich minder op de voorgrond, maar blijken wel een goede ritmetandem voor hun collega's. Gisler blijkt goed overweg te kunnen met dubbelgrepen: nu eens exact, dan weer meer op geluid gericht. Dit zorgt er in combinatie met zijn stevige geluid en dito plukwerk voor dat hij net als Schweizer verschillende richtingen uit kan gaan.

Griener laat zich vooral opmerken in het afsluitende 'High Wire Dancer' met een knap uitgebouwde drumintro, vertrekkend vanuit fluitende cimbalen. In dit stuk worden zowel de homogeniteit als de diversiteit en het samenspel van het kwartet maximaal getoond. Wickihalder laat zijn sopraan oosterse trekjes krijgen, zijn zigzaggende bewegingen worden opgepikt door Schweizer het kwartet demonstreert hoe een stevige opbouw niet moet verzanden in louter brutaal spel. Even fraai is het groepsgeluid in 'Last Jump' waar metrisch vrij gespeeld wordt en het viertal als een spontaan blok acteert in metrisch vrij opwellende eb- en vloedbewegingen.

Het indrukwekkende (samen)spel van het viertal komt bovendien extra goed tot uiting in de gevarieerde composities van Wickihalder. Hoekig, dartelend, kronkelend abstract of in een zuivere hoemparitmiek, alles klinkt even muzikaal en moeiteloos. Een bewijs van de muzikale klasse en inhoud van een kwartet dat moeiteloos zou kunnen "uitpakken", maar het niet doet en net daardoor ijzersterk voor de dag komt.
Koen Van Meel , Kwadratuur, Belgium, 27. September 2012

 

Dva hudebníky může svést dohromady někdy i vztah k někomu třetímu; v případě švýcarských muzikantů – saxofonisty Jürga Wickihaldera a pianistky Irène Schweizer byl tímto pojítkem Thelonious Monk, kterého oba ctí. Někdejší koncerty dua v Zürichu a okolí, když se Wickihalder vrátil ze studií na Berklee College of Music (1992 až 1995), nebyly zapomenuty, po deskách A Feeling for Someone s pianistou Chrisem Wiesendangerem a Furioso s Overseas Quartetem (obě na Intaktu) vytvořil saxofonista European Quartet a oslovil vedle basisty Fabiana Gislera a bubeníka Michaela Grienera také ikonu švýcarské jazzové scény Irène Schweizer. Na předchozích albech i ještě před nimi ve skupině Omriho Ziegeleho Billiger Bauer osvědčil Wickihalder, že je fundovaný hráč (především na sopránku, ale i na altku), že dokáže prolnout minulostní inspirace (jedním z jeho favoritů byl a je Steve Lacy) s vlastním frázováním a s osobním vyhledáváním neprošlapaných cestiček. Spojení s Irène Schweizer na albu Jump! však dodalo jeho projevu i souhře celé čtveřice nové impulzy.
Hned vstupní Triple Rittberger Exercise nám představuje moderní hutný jazz, perfektně swingující (nezapomeňme, že Wickihalder nazval svoji partnerku „nejoblíbenější perkusistkou u klavíru“), připomínající v některých momentech bebopové hrátky Dizzyho Gillespieho. Saxofon se vemlouvá do přízně posluchačů, rytmika ho nadnáší, ale dokáže si v mezihrách poradit i bez jeho účasti, zvonivý klavír, cinkavé bicí i pulzující basa se valí střemhlav kupředu, pokřikující, zpívající i kvákající saxofon se vznáší nad ostatními nástroji, oprostí se od jejich doprovodu, předvádí se, koketuje s (imaginárním) publikem, než si ho spoluhráči zase přitáhnou na zem.
Wickihalder je uváděn jako autor všech pěti kompozic, avšak sám dokládá, že jeho předlohy zároveň obsahují pas do bezbřehé říše improvizace, takže výslednice je dvojdomá. Dvojdomé nebo spíše několikadomé jsou však i jeho skladby: ke každé z nich přistupuje z jiného úhlu a poskytuje tak svým kolegům i další šance, jak na ústřední témata zareagovat. Hned Red Light Jumping Friends (právem věnovaná Irene) ukazuje, co všechno zvládne Schweizer u klavíru: povídá si, žadoní, hopsá, bravurně přešlapuje, připravuje si půdu pro další takty, do čehož saxofon zaoponuje a vše pokračuje v houpavém rytmu, v polohádavém dialogu, přičemž se sax utrhuje, trumfuje se s klavírem, a když se připojí ostatní, dojde k tlačenici vzájemného dohadování, kulminující v závodním tempu. Je to obluzující nasazení, překypující, oscilující mezi rdousící ponorností a strojovým hučením, k němuž inklinuje zejména zahloubaná basa. Naopak jako pohlazení působí lyrický začátek opusu Last Jump, při kterém si sax povídá (důraz na si), kumštuje, plachtí, což bicí podtrhují a ostatní jakoby užasle sledují s ochranným podložím hudebního podmalování. I tady se záhy skladba rozjede jako dobře promazaný stroj v nekolísavém rytmu, dokud nevyvře, což však nepřipadne jako mus, nýbrž jako logický vývod, a změní se v široké rozklenutí. A další proměna: 6243D ohromí rujností, perlí, expresně uhání, nástroje se překřikují, přemlouvají, jsou jako ve vřícím kotli, avšak i tady se najde dostatek místa pro mudrující kontrabas nebo ponoukající saxofon. Závěrečné High Wire Dancer otevřou vysoké tóny jakoby shůry s kropítkem cinkání a duněním bicích, které svým velkým sólem vybudí ostatní do rozevláté opojnosti. Ačkoliv informace uvádí, že vše bylo natočeno ve studiu, dvojnásobný potlesk svědčí spíše o koncertní nahrávce, ten první po vykroužené pasáži s proměnami přípodotků jednotlivých nástrojů, kdy nad orientálním gejšlením sax bravurně zakumštuje, ten druhý poté, kdy se basa postupně vhlubovala do nory zahloubanosti, sledována špílcujícím saxofonem. Předzávěrečná vřava spěje do ukázněného vyvrcholení, které bicí nepřekotně ornamentalizují, a po několika zdánlivých zakončeních odezní i tato osmnáctiminutová extravagance.
Netuším, zda Wickihalder na albu Jump! vydal ze sebe všechno, co v sobě skrývá, nebo jestli má další skryté rezervy, zda ke spontánnímu projevu kvartetu napomohla především účast zkušené Irène Schweizer, každopádně si budu tohoto slibného skladatele a saxofonistu napříště hlídat. Třeba nás ještě překvapí.
Z.K. Slabý, www.hisvoice.cz, 5 / 2012, Czech Republic


 

to Intakt home